Manželství a rodina jsou společenské instituce, která jako produkt historického vývoje společnosti vznikají na určitém stupni jejího vývoje. Právě industrializace přinesla ustálení základního paradigmatu rodiny, jehož konfigurace dosud alespoň zčásti přežívá: na jedné straně výdělečně činný muž, který zajišťuje rodinný příjem a účastní se procesů politického rozhodování, na druhé straně žena působící ve sféře domácnosti, od níž se očekává, že obstará úklidové práce pro celou rodinu, vychová děti a ujme se péče o staré a postižené členy rodiny. Přesto, že toto uspořádání bylo zhruba po dvě staletí vnímáno jako jediné správné, existovala vedle něj i uspořádání odlišná. (Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století)
První miminko, o které ženy dostávají příležitost se starat v 21. století, bývá až to, které si samy porodí (nebo osvojí, adoptují). Ve skupině čítající asi 1.500 žen jsme vytvořili anketu, abychom zjistili, co mezi ženami převládá za trend v otázce „prvního miminka“.
73 % členek zaškrtlo variantu: moje dítě je první novorozenec, o kterého jsem v životě pečovala / budu pečovat. 27 % členek uvedlo, že již o nějakého novorozence pečovalo.
Zdůvodnění?
Když se zamyslíme nad naší spokojeností s porodnickou péčí, péčí na oddělení šestinedělí a návaznou návštěvní praxí v domácím prostředí, ať už dětských sester nebo porodních asistentek (která prakticky neexistuje), a vezmeme v potaz, že matkami se stávají téměř ze 3/4 ženy s žádnou zkušeností s péčí o novorozence, nemůžeme se divit, že dnešní matky mají tolik potíží s tím, co je bráno jako přirozené.
Co jim chybí, když prvně drží své dítě po porodu? Nikdy dítě nepřebalovaly, nekoupaly, možná to ani neviděly. Neviděly svou matku nebo sestru kojit, nebo dost možná ani samy nebyly kojené. Neznají způsoby, jak dlouhodobě kojit své dítě. Nikdy dítě neoblékaly, neví nic o dětských neduzích a dětském pláči. Vše, co mohou mít, je teorie z knih, časopisů, internetu, vyprávění, ale chybí jim vlastní smyslový prožitek.
Jak si pomoci?
Co můžeme dělat, když vyrůstáme v rodině, kde nejsou malé děti, o které bychom se mohly občas starat, nahlédnout našim matkám, sestrám, sestřenicím pod ruce? Tikot biologických hodin není jen touha mít dítě. Měla by to být i snaha připravit se, až naše dítě poprvé budeme držet v rukách a bude jen naše a na naší lásce a péči závislé mnoho let. Snaha nabrat zkušenosti a zvýšit sebevědomí, že se o miminko postaráme.
Co může udělat společnost? Zřídit návštěvy dětských sester v domácnostech po návratu matek z porodnic, jakož i porodních asistentek. Podporovat péči poporodních dul. Dát šanci porodním domům, kde by se nejen rodilo, ale kde by mohly najít pomoc matky, které nemají dosud žádnou zkušenost.
Anketa byla zopakovaná i v roce 2019.